OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

Kontaktujte nás: +420 605 066 588 | wildme@bymaya.cz
0 Kč

Ušila jsem obrovského jednorožce 

Prý neexistují a když ano, hledat se mají tak možná na konci duhy nebo v kouzelném lese. Ale jeden se objevil přímo na mém gauči a pak si odcupital do světa, jako by se nechumelilo. Řeč je o jednorožcích. Dostala se ke mně unikátní zakázka ušít jednoho opravdu velkého plyšáka. Medvědů už bylo dost, přišel čas na kouzelné bytosti z měsíčního světla a třpytu. Tak jsem se do toho dala a překonala další svůj švandlenkovský rekord. Vznikl jeden obrovský jednorožec.

O velikého jednorožce mě nepožádalo žádné zamilované děvčátko, nebo bláznivá puberťačka, ale pořádný chlap, sportovec, který ví, co je dobré. Byl to juniorský olympionik v kanoistice. Zadání mi nejprve polámalo hlavu. Nevěděla jsem kudy se do takového obřího kouzelného tvora pustit. Nejvíce jsem se zapotila při tvorbě střihu. Musela jsem vše několikrát kontrolovat. Všechna moje běžná práce nabrala úplně nový rozměr.

Veliký plyšák jednorožec

Dal zabrat a rád se rozvaloval

Když jsem se prostříhala střihem, přišlo šití, a to také narušilo běžnou rutinu. Musela jsem vše odnést ze své dílničky do obýváku. Tvorba jednorožce tak byla velkou podívanou pro obě moje malé princezny. Ty se do něj začaly zamilovávat, jakmile získal první tvary a já tušila, že tohle bude ještě těžké.

Při šití jsem počítala s tím, že by se jednorožec mohl mazlit a musel by unést váhu dospělého člověka jako sedací pytel. To znamenalo použít takový steh, který to vydrží, ale který prostě musíte trefit napoprvé. Párání by mě v takovém případě stálo nejen spoustu času, ale i nervy. Tak jsem se párkrát pomodlila a vrhla se na to. Moje prosby byly vyslyšely a povedl se mi na poprvé. Skákala jsem do stropu radostí – já, moje holky a trochu i jednorožec.

Přišel čas dát mu výplň, což jsme společně s mými pomocnicemi dělaly celý jeden večer. Jednorožec ale s výplní ožil a moje princezny se začaly chtít vozit. Chtěly taky takového, který od nás neodkluše pryč, ale zůstane doma. A chvíli jsem byla opravdu nalomená, že jim ho vytvořím. Pak si ale hotový jednorožec lehl na naši velikou pohovku a ukázalo se, že je celá jen jeho. Nikdo další kromě té naší nejmenší už se k němu nevešel. Manžel byl ten den přes noc pryč na oslavě narozenin a když se vrátil domů, málem to s ním seklo. Musel si určitě několikrát potřít oči, jestli mu někdo nenasypal něco do pití. Pořád se nad to vzpomínkou ještě bavíme.

Hračky, které je těžké opustit

Nakonec došlo na loučení. Všechny jsme se naposledy pomazlily ale nechtělo se nám ho dát. Přijel si pro něj vysoký urostlý kluk, přivítali se a kanoista si hodil jednorožce přes rameno. Ta scéna byla nezapomenutelná. Byl opravdu dost vysoký ale i tak ho jednorožec převezl – tahal za ním nohy po zemi.  Myslím, že přesně tenhle pohled mě utvrdil v tom, že ano, toto je opravdu veliký plyšák.

Tak jsme se rozloučily s jedním unikátním kousek zpod mého šicího stroje. Zůstaly nám po něm fotky, vzpomínka na jeho třpytivou hřívu, ze které je možné česat účesy. na jeho více než 2 m dlouhé tělo a pár úsměvných okamžiků. Více si o něm můžete přečíst tady.